Šestnáctý ročník nejkontroverznějšího metalového festivalu u nás je za námi. Ptáte se, proč nejkontroverznějšího? Inu, neznám žádný jiný, který by tak výrazně rozděloval domácí metalovou obec na ty, kteří jej zbožňují, a ty, kteří mu naopak nemůžou přijít na jméno. Pokud existuje, poučte mne, prosím. Fakt, že ovšem v tuzemských končinách představuje tu nejširší a nejreprezentativnější přehlídku většiny toho podstatného, co se děje na klasické metalové scéně, to nicméně neovlivní ani v nejmenším, a tak to prostě je.
I proto bylo letos záhodno vyrazit znovu, obzvláště když do role headlinera byli pasováni HELLOWEEN, kteří po loňském listopadovém sukcesu v Praze měli přijet ještě jednou (a naposledy) předvést své divadlo s názvem „Pumpkins United“, v jehož hlavních rolích krom obvyklých „statistů“ vystupují Kai Hansen a Michael Kiske. I jinak však pohled do programu nabízel mnoho zajímavých jmen, která si člověk s chutí čas od času dopřeje. A samozřejmě, znovu bylo nutné vybírat, neboť odestát to všechno v přímém přenosu by se rovnalo jisté smrti.
Čtvrteční(k)
Od 14:00 hodin pódium v areálu opanovali GLORYHAMMER a to byl jasný signál pro absolutní dochvilnost. Vesmírní ohaři základnou v Dundee ostatně všechny opozdilce trestají obrovským kladivem, takže proč si zbytečně zahrávat s ohněm. Setlist byl výcucem z fantastického koncertu kapely v lednu v Masters Of Rock Café, a přestože Zargothrax byl přítomen opět jen duševně v těle náhradníka, mělo to obvyklou sílu invaze mrtvých jednorožců.
SINNER nemusím, LOUDNESS jakbysmet, a protože během jejich setů tak nějak pršelo, bylo nakonec příjemné posedět a prozkoumat kvalitu piv mimo areál, jež se, bohužel už tradičně, stávají základem pro (nejen zdejší) festivalové přežití. K hlavní stagei tak přicházím až s nástupem VAN CANTO, u nichž stále netuším, odkud se bere jejich sláva. Jistě, nemají nástroje a krom bubeníka hrají „na hubu“, takže v tom jsou jedineční, ale nemůžu si pomoci, ve mě jejich snažení vyvolává ze všeho nejvíce úsměv na tváři. Všechno to „badada bubu rama dam rama dam“ mi přijde poněkud dětinské a paradoxně nejpůsobivější byla zřejmě jejich verze „The Bard´s Song – In The Forest“, která ovšem v originále žádný metal nenabízí.
Mnohokrát viděný ANNIHILATOR následně přepouštím mladším ročníkům v bujarém kotli, jimž rozhodně nevadilo, že v době, kdy vznikaly písně, na které tak zběsile pařily, ještě mnozí z nich vůbec nebyli na světě. Ale proč ne, stejně jako spojuje národy, měl by metal spojovat i věkové kategorie. Já jsem nicméně zamířil na druhé, menší festivalové pódium „Rock Face Stage“, kde se tou dobou odehrála událost v domácích dluzích dlouho nevídaná a neslyšená – Mirek Spilka (a s ním i bubeník Robert Vémola) zpět v řadách CALIBOS! Vzpomínání to bylo skrznaskrz příjemné, a i když zazněly i některé bigbítové věci z repertoáru kapely, měl koncert výbornou atmosféru, jíž kousky jako „Terasy“ nebo „Katyň“ (kterou mimochodem Mirek Spilka původně studiově nenazpíval) dokonale vygradovaly. Pokračování na stejném místě, které obstaral PERSEUS aneb další kapela jmenovaného zpěváka, pak bylo naprosto samozřejmé, neboť i zde došlo na výbornou a výživnou porci heavy metalu.
Prošvihnul jsem proto IN EXTREMO, ale co se dalo dělat. Na řadě byli navíc POWERWOLF a s nimi i ochutnávky z úplně žhavé novinky „The Sacrament Of Sin“, která měla spatřit světlo sakristie už skutečně co nevidět, a jejíž obal přes celou zadní stěnu pódia bezvadně koloroval atmosféru. Mám-li být ovšem upřímný, musím se přiznat, že všeobecné veselí, které se zhostilo placu před „Ronnie James Dio Stage“, mě tak trošičku minulo. Jednak že jsem kapelu viděl po delší době a předvedený (a dokola ohrávaný) playlist mi připomněl, proč že jsem absentoval, a jednak také proto, že dvě ze tří ukázek ze zmíněné nové desky zněly opravdu tuctově a v kontextu tvorby kapely až nezajímavě. Čest výjimce „Demons Are A Girl´s Best Friend“, pevně doufám, že je to právě ona, kdo bude symbolizovat novinku, a ne „Fire & Forgive“ a „Incense And Iron“ (i když mi něco říká, že to tak stejně nebude). No a kromě toho na nás číhalo i do zblbnutí omílané pokřikování s publikem, v podmínkách POWERWOLF „povýšené“ o dělení na půlky Falka Maria Schlegela a Attily Dorna. Jak byli kdysi tihle hoši zjevením na povadající scéně (podobně jako svého času SABATON), tak by teď měli skutečně pořádně přidat a ne jen polehávat na vavřínech.
Setlist: Blessed & Possessed, Army of the Night, Resurrection by Erection, Amen & Attack, Demons Are a Girl´s Best Friend, Dead Boys Don´t Cry, Armata Strigoi, Let There Be Night, All We Need Is Blood, Fire and Forgive, Werewolves of Armenia, Incense & Iron, Sanctified With Dynamite, We Drink Your Blood, Lupus Dei
Závěr prvního dne obstarala ARKONA, která v první půli svého setu vsadila na čerstvé album „Khram“ a s ním i na svou blackmetalovější tvář. Celé to ovšem působilo poněkud naivně a musím říct, že když v druhé půli nastoupily osvědčené melodičtější fláky, bylo to o poznání zábavnější.
(Z)pátečník
Odpoledne posledního pracovního dne v týdnu jsem načal se švédskými NOCTURNAL RITES, jejichž melodický power metal mě ale za chvíli ukolébal do stereotypu a zavelel pošetřit síly, které se ve slunečném odpoledni ještě měly hodit. Poté totiž přišli na řadu AVATARIUM a to byl signál pro nejvyšší pohotovost. Blonďatá Jennie-Ann Smith a její parťáci, vyzbrojeni nápady z geniální hlavy doomové legendy Leifa Edlinga (který se snad už konečně dostal z únavového syndromu a s domovskými CANDLEMASS plánuje velké věci), rozehráli v horečnatém předvečeru nádherné doomrockové představení, v němž se jako v jedné z písní opěvované perly blyštěly ty nejtutovější věci z jejich dosavadní diskografie. Pro mnohé možná nejzářivější festivalový okamžik, i když já jsem si ještě pro jistotu nechával rezervu.
Standardní výkon TURISAS byl podtržen další krásnou obrovitánskou plachtou, u níž si mnozí lámali hlavu nad tím, kdo že je ona ikona jménem TYPICAC, zobrazená na ní. Vysvětlení bylo prosté ̶ šlo o název kapely vyvedený v azbuce. Následovali ARCH ENEMY, tedy povinnost pro všechny přítomné vyrazit k hlavní stagei. Mě ovšem neslané nemastné poslední album Amottovy pětky pohnulo k tomu, abych se raději potloukal areálem, což mě přivedlo až k druhému z pódií, kde právě úřadovala ALŽBĚTA, kapela, na jejíž prapodivně prostý název jakož i logo jsem vždy pohlížel tak trochu shůry s myšlenkou na sobotní bigbít. A světě div se, ono to vůbec nebylo tak špatné. Dokonce bych řekl, že místy až výborné. Pravda, hrál se tak dřevní heavy metal, že být ještě o fous dřevěnější, už by nebyl kovový ani trochu, ale moc sympatický. Melodie, nápady, přesvědčivý zpěv Radka Řezníčka, to vše mělo opravdovou šťávu, která mi před ušima vyvolala vzpomínku na moravskou HYSTERII a krásně zahřála na stárnoucím kovovém srdíčku.
To ostatně mělo nejvyšší čas se rozcvičit, protože pak už měl následovat vrcholný okamžik festivalu, helloweenský projekt „United Pumpkins“ a s ním i všechny Dýně světa. Kdo viděl zmiňované památné vystoupení kompletní kapely vloni v Praze, měl jistojistě náskok a slyšel a viděl toho daleko více, nicméně HELLOWEEN v plné historické parádě s Kaiem Hansenem a Michaelem Kiskem za mikrofony se stále ještě nepřejí a byl by skutečně hřích celé si to ještě jednou nezopakovat. Tu krásu, když Kaiovy hlasivky zaječí „Starlight!“, když se Michael opře do výšek v „Eagle Fly Free“ anebo když to i s Andim Derisem všichni tři rozbalí v „How Many Tears“. Krom již vyzkoušeného scénáře, v němž už naštěstí neotravovali animovaní Seth & Doc, došlo i na působivou novou skladbu „United Pumpkins“, takže závěr, v němž se kompletní HELLOWEEN za dojímavých preludií z „Keeper Of The Seven Keys“ postupně vytrácejí ze scény, byl vskutku na kapesník. Pevně doufám, že tahle parta ještě zdaleka neřekla své poslední slovo a to nejen na pódiu. Jo a vlastně jsem vám chtěl ještě napsat, že bylo opravdu moc vtipné, když během „Perfect Gentleman“ Andi komunikoval s publikem, které sborově řvalo právě slovíčko „Perfect“, a s výzvou k odpovědi ukazoval na různé členy kapely s pobídkou „He Is... “, jen u přelakovaného Kaie Hansena zvolal „She Is...“. Asi mu chtěl naznačit, že příště by to chtělo méně těch komedií na hlavě, že.
Setlist: Halloween, Dr. Stein, I´m Alive,Are You Metal?,Perfect Gentleman,Starlight / Ride the Sky / Judas,Heavy Metal (Is the Law),If I Could Fly, Pumpkins United, Drum Solo, Livin´ Ain´t No Crime / A Little Time,March of Time, Sole Survivor, Power, How Many Tears, Invitation/ Eagle Fly Free, Keeper of the Seven Keys (úryvek),Future World, I Want Out
Mnohokrát viděné AMORPHIS, jejichž nová deska „Queen Of Time“ mě znovu neoslovila, proto následně vynechávám a pro tu chvíli už netoužím po ničem jiném, než tichu a nostalgickém rozjímání.
(So)botník
Třetí festivalový den zahajuji s překopávkami v programu, které německé pohrobky GAMMA RAY Henjo Richtera THE UNITY umisťují až na chvíli po čtvrt na pět. Kapela věrného souputníka Kaie Hansena nehraje svůj melodický metal věru špatně, a i když to zdaleka není v duchu „Rebellion In A Dreamland“, určitě svoji duši má. A „Send Me a Sign“ na úplný konec zahřála ještě víc, člověku se po Henjově mateřské kapele až málem zastesklo. Pokračujeme s KAMELOT, v nichž se už dávno zabydlel Tommy Karevik alias dokonalá náhrada za Roye Khana. V průběhu jejich setu si uvědomuji jednu poměrně důležitou skutečnost – až doposud byl zvuk na hlavní stagei (té druhé taky, samozřejmě) naprosto perfektní a nenašlo se prakticky vůbec nic, co by se dalo zvukařům vyčíst. KAMELOT na to obtiskli svůj palec a závěr s „Forever“ a „Liar Liar“ mě i díky tomu vystřelili vzhůru k nebesům. Takhle by to, panečku, mělo na metalovém festivalu svištět.
A to ještě nemluvím o tom, co následovalo. Švédským šílencům AVATAR se, pravda, poslední album „Avatar Country“ příliš nezdařilo, ale to jim ani omylem nemohlo zabránit v geniálním koncertním výkonu, takovém, jaký jsme zvyklí od nich vídat. Pódium opanovala krásně barevně vyvedená neobvyklá obří scéna, v níž byly bicí paradoxně úplně nejníže, a naopak v ústředí se nalézal řečnický pultík pro Johannese Eckerströma, nad nějž se ještě výš vzneslo křeslo s pomyslným „Králem“, kytaristou Jonasem „Kungen“ Jarlsbym. A pak, snad jakoby s úderem Eckerströmovy hůlky, se rozjelo peklo. Rytmus neznal mezí, v jeho roztodivných otáčkách se roztáčelo všechno, co mělo ruce a nohy, a AVATAR tomu panovali s charismatem opravdového krále. V luxusním setlistu, zahrnujícím i tři kusy z posledního albového zářezu, nechyběly ani takové bonbónky jako kraťoučká „The Swarm“ anebo naopak lechtivě rozvláčná „Tower“, což dohromady s klasickými tutovkami dávalo dohromady opravdu výstavní poslech. Když dozněla „Hail The Apocalypse“, nejspíš nebylo nikoho, komu by se z hřejivého megakotle chtělo domů.
Naplněn výsostnými zážitky vynechávám maskované LORDI a hodlám se věnovat až Mr. DIRKSCHNEIDEROVI, byť jsem si již na letošním Metalfestu odbyl pravidelnou jednoroční dávku „Acceptů“. Tohle vystoupení bylo totiž specifické přítomností Stefana Kaufmanna, někdejšího bubeníka slavné solingenské úderky, který ještě dlouhá léta po jejich rozpadu díky problémům se zády doprovázel Uda na jeho sólové dráze na kytaru a letos naskočil alespoň pro živá letní vystoupení díky odchodu Kasperiho Heikkinena po nějakých šesti létech absence. A když to tím pádem vezmete kolem a kolem, byly vlastně ve Vizovicích k vidění stejné dvě čtvrtiny acceptovského jádra, jako na zmíněném Metalfestu. Setlist byl jasný, o tom žádná, ale co mě krom maximálně pozitivní atmosféry dostalo nejvíc, byla Udova hlášky před přídavky: „Opravdu ještě chcete? Opravdu? Víte kolik je hodin? A víte kolik mi je?“. Tenhle strýček má ale tuhý kořínek a já pevně věřím, že to ještě dokáže, alespoň tedy klipovka k singlu „One Heart One Soul“ z jeho nové sólovky na to více než jasně odkazuje.
A aby toho nebylo málo, večer uzavřeli další Němci, DIE APOKALYPTISCHEN REITER. Ti se s posledním albovým zápisem „Der Rote Reiter“ vrátili od spíše hluchých experimentů do polohy, která jim vždy vyhovovala nejvíce, totiž křížitelů všech možných metalových stylů s důrazem na pořádný riff a melodii, a podle toho to také vypadalo. Rozjel se neuvěřitelný circle pit a při ochutnávkách ze zmíněného alba, prováděných ve zvláštních světelných podmínkách, kapela doslova explodovala vynalézavostí. Odměnou jí byl frenetický ohlas, jemuž se s ohledem na to, že šlo znovu o jeden z top okamžiků festivalu, nebylo možno vůbec divit. Apokalyptičtí jezdci se zkrátka vrátili se vším všudy, sláva kovovým bohům za to!
(Ne)dělník
Jako už tradičně, čtvrtý festivalový den dochází šťáva všem, tedy snad kromě neutuchající nastupující generace metalistů v hlubokém kotli. Slunce je nejnemilosrdnější za celé čtyři dny a tak už je poměrně těžké nalézt v sobě sílu pokračovat bez zaváhání. Domácí SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY na to ovšem zafungovali jako dokonalý energetický drink, nakolik jejich mix folklóru a metalu, zastřešený úžasnou novou desku „Smutnice“, z níž se hrálo ponejvíce, nabízí opravdu skvělé zážitky.
Následovali MASTERPLAN páně Grapowa, které ovšem totálně odepsal zvukař. Poprvé za celý festival (alespoň tedy co jsem slyšel), ale za to pořádně. Kytar přebustrovaná a nečitelná, zpěv slyšitelný jen občas, a ať už kapela zmáčkla některý z hitů eponymního debutu nebo naopak helloweenských klasik v duchu jejího posledního alba „PumpKings“, člověk musel lovit opravdu hluboko v uších, aby poznal, co že to vlastně hraje. Nerad, ale musel jsem kvůli tomu předčasně vyklidit pole.
Jen o fous lepší to bylo u DESTRUCTION, které jsem nicméně vydržel celé, už snad jen z úcty k legendě. A jak je u Schmiera a spol. zvykem, byl to nářez s velkým „N“, který živil ten nejčistší thrash metal z rodu teutonické čtyřky, odsýpající jako nakrájené maso zpod sekáčku šíleného řezníka. Když na pódium dorazili ORDEN OGAN, místní zvukovody doznaly konečně úplné očisty a znovu začalo být radost do detailu vnímat všechny ty riffy a melodie. K čemuž, pravda, tahle německá kopírka není úplně předurčená, ale co už, pár slušných skladeb na skladě pořád má. Sebastian „Seeb“ Levermann měl cosi s levou rukou, takže kapela si musela vystačit jen s jednou kytarou, ale co to v dnešních podmínkách znamená, že. Když vrcholila závěrečná „The Things We Believe In“, bylo to skoro jako kdyby právě dohrála nějaká o mnoho větší německá legenda.
Jako třeba DORO, která na hlavní stagei vystřídala arnsbergské. Je fakt, že germánská královna živě stále především těží z pokladnice dávno mrtvých WARLOCK, ale, čistě subjektivně vzato, jednou za čas se to snese. Aktuálně navíc metalová královna přihodila i novinkový singl „All For Metal“, který je tak přitroublý, až je vlastně docela hezký, takže o to zábavnější to celé bylo.
A tady pro mě letošní ročník „Vizovic“ skončil. KORPIKLAANI nemusím a na Genea Simmonse, rozdávajícího po tragické frašce se snahou o zapsání ochranné známky k „ďáblovým rohům“ na pódiu pojmenovaném po jejich největším propagátorovi ZDARMA náhle „úsměvy do kamer a úsměvy do foťáků“, jsem opravdu chuť neměl. Takže možná příště, bude-li jaké.
Celkové dojmy pak byly prakticky tytéž, jako vloni. „Masters“ nepochybně dokážou přivézt špičkový heavy metal a zasadit ho do neopakovatelné kulisy vizovické likérky. V tom nemají v domácích končinách konkurenci a letos se to znovu potvrdilo. Ovšem hřeší na to ve velkém a snaha posunout tenhle festival někam dál se prostě nekoná. Experimenty v sestavě? Experimenty v pivu? Experimenty v areálu? Experimenty v ekologii? Neee – e. Možná i proto nebylo po loňském rekordním ročníku vyprodáno...